Jak jsem se po 30 letech vrátil k modelařině...
Tady máš všechny tři příběhy pohromadě, přesně tak, jak jsme je pro tvůj blog a fanoušky připravili. Jsou seřazeny chronologicky podle toho, jak tvá stavba (a tvé modelářské trápení) postupovala.
1. Jak jsem (skoro) prohrál boj se šedou mlhou
Víte, modelářství není jen o tom slepit pár kousků plastu. Je to vysoká škola trpělivosti a alchymie. Moje poslední mise? Dostat na model „surfacer“ – to je takový ten zázračný šedý základ, který má vyhladit všechny nedokonalosti. Jenže, jak se ukázalo, moje cesta k hladkému povrchu vypadala spíš jako testovací jízda na horské dráze.
Fáze 1: Řídký začátek Můj první pokus? Řekněme, že jsem to s ředidlem trochu přehnal. Místo elegantního nátěru to vypadalo, jako bych model polil hodně slabým čajem. Barva po plastu prostě stekla dolů a zanechala po sobě jen smutné loužičky. Takže potupně umýt a nanovo.
Fáze 2: Prskající drak Podruhé už byla směs v pořádku. Všechno šlo skvěle, už jsem se viděl v cíli, jenže pak se moje stříkací pistole rozhodla, že mě má dost. Tryska se v tu nejmíň vhodnou chvíli ucpala a pistole si na model prostě odplivla. Výsledek? Místo dokonalého letadla jsem měl najednou model s neštovicemi. Znovu brousit, znovu čistit.
Fáze 3: Modelářský zen Do třetice všeho dobrého. Do pistole šla dokonale namíchaná směs, tryska šlapala jako švýcarské hodinky a já konečně dosáhl toho kýženého stavu – povrch je hladký, čistý a připravený. Chybami se člověk vážně učí, i když to někdy bolí a stojí to dost ředidla.
2. Up the Irons! Vstup do neviditelného hangáru
Dneska to na mém stole nebude jen o plastu a lepidle, ale o čistém heavy metalu. Do hangáru mi totiž dorazil Spitfire Mk.II v legendárním markingu Aces High, který proslavili Iron Maiden. Plán byl jasný: pustit si k tomu pořádný soundtrack a v klidu se kochat historií.
Jenže hned na startu mě realita profackovala. Začínám kokpitem, což je disciplína pro lidi s nervy z oceli a zrakem ostříže. Celkem se tenhle „vnitřek“ skládá zhruba z 30 dílů. Problém je v tom, že polovina z nich má rozměry, které prakticky popírají existenci hmoty.
Brousit tyhle mikroskopické nesmysly a následně je nutit, aby držely na svém místě, je čisté modelářské peklo. Většina téhle piplačky bude po zavření trupu naprosto neviditelná, ale ten pocit, že tam ty „neviditelné“ páčky a čudlíky jsou, mi nikdo nezme. Tedy pokud je dřív nevdechne můj koberec, který má na drobné součástky přímo magnetickou přitažlivost.
3. Zelená je barva zkázy, aneb chemický útok na kokpit
Znáte ten pocit. Sedíte u stolu, na očích nasazenou lupu, záda ohnutá do tvaru otazníku a před vámi se pomalu rodí legenda. Můj aktuální projekt Spitfire Mk.II si vyžádal spoustu hodin práce. Jen kokpit spolykal neuvěřitelné množství času a chemie – pět vrstev nástřiku (primer, dvě barvy, lesklý lak a nakonec matný), aby vše vypadalo naprosto realisticky.
Byl jsem s výsledkem maximálně spokojený, dokud nedošlo na obtisky. Víte, jak modelářské firmy milují zelenou barvu? Tamiya dělá své extra řídké lepidlo se světle zeleným víčkem. A Gunze má pro svůj usazovač na dekály... hádejte co? Ano, taky zelené víčko.
Když máte na očích lupu a plně se soustředíte na dokonalé usazení detailu pod ní, vaše periferní vidění funguje jen na barvy. Sáhl jsem po zeleném víčku. Otevřel ho. Štětečkem jsem láskyplně přejel čerstvě usazený obtisk, abych ho krásně vpil do povrchu.
A pak se stalo kouzlo. David Copperfield by mohl tiše závidět. Obtisk se s tichým, imaginárním zasyčením prostě vypařil. Úplně zmizel. Rozpustil se do alternativní dimenze. Teprve typický štiplavý odér mi prozradil, že jsem místo usazovače právě použil lepidlo.
Ponaučení pro dnešní den? Zelená sice uklidňuje, ale na modelářském stole znamená čistou ruskou ruletu. Až budete příště sahat po chemii, raději si tu lupu na vteřinu sundejte.
